Zahrady Karpat

Obyvatelé česko-slovenského pomezí v oblasti Bílých a Bielych Karpat, mají svou hranici v srdci v krajině mezi vesnicemi Vrbovce a Chvojnica na slovenské straně. Hrubou a Malou Vrbkou na straně moravské. Je to krajina zahrad a venkova s přetrvávajícími tradicemi, ale také kraj bolestných vzpomínek na rozdělení Československa.

„Byli by ňa zabili, ej! Byli by ňa zabili. Ej, pro dva snopy jařiny,“ zpívá náš průvodce zahradami Karpat muzikant, folklorista, zpěvák a vypravěč Jiří Miškeřík z Hrubé Vrbky a sloky své písně prokládá tklivým klarinetem, jehož tóny se nesou po okolních lukách.

Zahradami Karpat jsou tady ve volné krajině po obou stranách hranice takzvané sesuvné louky. Tedy lokality, jejichž reliéf postupně modelovaly sesuvy půdy. Zřejmě proto se národní přírodní rezervace poblíž Hrubé Vrbky jmenuje Čertoryje. Po staletí tu náhlé sesuvy vrásnily karpatskou krajinu a lidé si proto tiše s bázní říkali, že tam asi samotný „čert to ryje“.

Těsně za česko-slovenskou hranicí leží osada původně jménem u Sabotů, která patří k symbolům rozdělení Československa. Před rozpadem federace v roce 1993 ležela na moravské straně pomezí. Její obyvatelé však v referendu rozhodli, že chtějí, aby osada U Sabotů patřila ke Slovensku. Od roku 1998 je tedy osada na Slovensku a jmenuje se Šance.

Necelé dva kilometry od Šancí, ve slovenské vesnici Vrbovce, působí v evangelické farnosti farář Miroslav Hvoždiara. „Přistěhoval jsem se roku 1991, tedy dva roky před rozdělením Československa,“ vzpomíná pan farář. Stejně skvělý muzikant, jako Jiří Miškeřík z Vrbky, svižně válí ve svém kostele na varhany slavnou skladbu Pochod padlých andělů.

Vrbovce faráře Hvoždiary leží na dohled hraničního hřebene dělícího Moravu a Slovensko. Je to krajina luk, pastvin a bukových lesů, s obcemi schoulenými v mělkých dolinách Bielych Karpat. Miroslav Hvoždiara patří k lidem, kterým pomezí vrostlo do jejich srdcí, byť původně toužil žít daleko odtud. Nejlépe někde na druhém konci světa. „Byla to pro nás smutná událost, protože hranice tenkrát rozdělila náš církevní sbor.

Hospodáři z moravské strany pomezí přiváželi úrodu z políček na svazích Bílých Karpat do větrného mlýna na kopci nad vesnicí Kuželovem. V horňáckém nářečí znají lidé mlýn jako Kuželovský větřák a síla větru tu obilí drtila od poloviny 19. století. Je to největší mlýn takzvaného holandského typu v České republice. V přilehlém stavení najdeme i sbírku nářadí, kterým se v této krajině obdělávala políčka i louky.

Tak se hospodařilo také v Hrubé Vrbce, která patří k nejmalebnějším vesnicím horňáckého Slovácka. Obec je venkovskou památkovou zónou a ojedinělými svědky života uprostřed luk a pastvin je soubor stodol seřazených za humny.

Roku 1879 se v Hrubé Vrbce narodil Matěj Pavlík, známý jako pravoslavný biskup Gorazd, popravený v době heydrichiády za ukrývání útočníků na říšského protektora v kryptě kostela v Praze. Jako památník Matěje Pavlíka, byl v Hrubé Vrbce postaven pravoslavný monastýr, jen nedaleko evangelického kostela z konce 18. století.

V pozdním jaře jsou louky na úbočích Bílých i Bielych Karpat skutečnými zahradami této krajiny na pomezí. Staletí přetrvávající hospodaření na loukách, péče lidí o krajinu, spolu s přírodními podmínkami vytvořily příznivé podmínky pro mimořádně bohatou druhovou skladbu rostlin. Na přelomu května a června krášlí louky květy vzácných orchidejí – vstavačů mnoha druhů. Svou krásu si však tyto zahrady Karpat uchovávají po celý rok. A také právě počátkem podzimu, kdy náš dokument vznikal.