Plnou parou Vlárou

Jedním z nejprostupnějších bodů v masívu Karpat tvořícím česko-slovenské pomezí je místo jménem Vlárský průsmyk. Tudy protéká řeka Vlára. Tudy vede legendární železniční trať z Moravy na Slovensko. Zatímco trať Čechy se Slováky spojovala, vesnice Sidonie se po rozpadu Československa stala na krátko symbolem rozdělení. Ovšem netrvalo to dlouho. Obyvatele tady dál drží pohromadě společná historie, smíšené rodiny a krajina karpatských lesů.

„Poprvé jsem se tu ocitl koncem osmdesátých let a jezdím na téhle trati už přes pětadvacet let,“ vypráví na lavici motoráku strojvedoucí Milan Novák. Vláček uhání po vlárské trati. „Původně se jezdilo z Moravy až do Trenčianské Teplé. To už je ale dávno pryč. Všechny vlaky Českých drah končí v Brumově-Bylnici a přímo do Vlárského průsmyku zajíždí pouze jeden vlak týdně,“ vysvětluje s nostalgií mašinfíra.

V ústí Vlárského průsmyku v moravské části tohoto pomezí leží město Brumov-Bylnice. Městu dominuje zřícenina původního královského hradu, který střežil obchodní cestu mezi českými zeměmi a Uhry. Samotné město vzniklo oficiálně až v šedesátých letech dvacátého století sloučením obcí Brumova a Bylnice.

Slavným rodákem z Brumova-Bylnice se stal spisovatel Ludvík Vaculík. Narodil se tady do rodiny tesaře, a přestože během studií odešel do Prahy, ve které už zůstal, celý život se do rodné krajiny na česko-slovenském pomezí vracel. Když roku 2015 Ludvík Vaculík zemřel, byl zde pochován.

Řeka Vlára protékající průsmykem pramení ve Vizovických vrších na moravské straně a na Slovensku se vlévá do Váhu. Je to takzvaná pirátská řeka. Tak geologové říkají vodním tokům, které v krajině změnily hydrologické poměry. Původně totiž voda z průsmyku odtékala do řeky Moravy. Pirátská Vlára ale vodu „ukradla“ a pouští ji na slovenskou stranu. Ve finále ji však tak jako tak čeká mohutný Dunaj. Přiteče do něj Váhem, stejně, jako kdyby tekla korytem Moravy.

Směr jejího putování krajinou můžeme pozorovat z místa obklopeného bukovými lesy, do kterého sice turistická značka nevede, přesto není obtížné ho najít a vyjít si tam na výlet. Nad slovenskou vesnicí Trenčianská Závada stojí pětadvacet metrů vysoká dřevěná rozhledna.

Vystoupáte-li za příznivého počasí na její vrchol, odmění vás panoramatickými výhled do krajiny Bielych Karpat, do nížin Povážského Inovce a na Strážovské vrchy v dálce. Právě odtud je krásně patrný ten karpatský prostor, který se překonáním Vlárského průsmyku na východ od česko-slovenské hranice otevírá.

Údolím potoka pojmenovaného jako Vlárka se táhne vesnice Sidonie. Známou v celém Československu se stala po rozdělení federace v roce 1993. Několik domků z moravské strany se vytýčením nové hranice ocitlo na území Slovenské republiky a jejich obyvatelé tak zůstali odříznuti. S řešením přišly úřady obou států v roce 1997, kdy Česká republika získala toto malé území výměnou osady u Sabotů nedaleko horňácké Velké nad Veličkou.

V chalupě na kopanici ve stráni nad Sidonií zadělává Marie Masařová kvásek na chleba. Rukama hněte směs mouky, vody a vařených brambor. „Brambory dají chlebu větší svěžest. Pokud ho nesníte, vydrží vám takový chleba mnohem déle měkký, než kdyby v kvásku brambory nebyly,“ vysvětluje fígl, který se naučila od své maminky.

V Sidonii i okolí můžeme přímo v krajině najít několik chlebových pecí. Připomínají malé domečky se šikmou střechou. Ovšem už jen některé z nich jsou funkční a ta u Masařových na dveře k nim patří. Když hospodyně rozkrojí do zlatova vypečený bochník, je to důvod k oslavě. „Pálenku skoro nepiji, ale teď si musím dát,“ pozvedne rodačka ze Slovenska kalíšek slivovice. „Tak na ten česko-slovenský chleba!“